Ka Mate, Ka Mate, Ka Ora, Ka Ora, Tenei Te Tangata Puhuruhuru
Na břeh vystupujeme v Pictonu, dostáváme nové auto a jedeme směrem na Abel Tasman, neslunnější místo Nového Zélandu. Ubytováni v Top 10 Holiday Park stojí tentokrát opravdu za to. Jsme první ubytovaní v nových bungalovech ještě vonících borovicovým dřevem. S blížícími se vánocemi ovšem vzrůstá zaplněnost kempů. A tak plánujeme přesnější časový rozvrh a já obvolávám jednotlivá místa při pokusu rezervovat si noclehy. Do 26. prosince ubytování seženu, vše ostatní až do Nového roku je však beznadějně plné, dokonce i na stanování. Holt budeme řešit až na místě. Zatím si ovšem užíváme sluníčka. Důvodem naší zastávky zde jsou tuleni. Náš průvodce v Kaiteriteri John "The Walrus" zahajuje výpravu písní o mořských tvorech a dává školení o chování se v blízkosti těchto zvířat, přeci jen nejedeme do zoo, ale do přírodní rezervace, kde jsou jen divoká zvířata. Oblékáme si neopreny, ploutve a šnorchly. Motorovým člunem z Kaiteriteri Beach jedeme více jak patnáct kilometrů k tulení kolonii na Tonga Island. Staří samci se z břehů nerudně koukají když skáčeme do vody, ale mláďata a samice jsou zvědaví co za divné tvory se potápí poblíž jejich teritoria. Občas se zdá, že jsme ve vodě zcela sami a najednou se při potopení kolem vás prosmýknou dvě hladká temná těla a jako blesk zase zmizí v hloubce. Někteří zvědavější s námi ovšem tráví takřka celou dobu. Po hodině v moři je nám už docela zima a tak se rádi vracíme k lodi a dáváme si teplé kafe a čaj.
Další den si chceme pořádně vychutnat azurové moře, bílý písek, palmy a sluníčko. Vodním taxi se necháváme zavést do Bark Bay a pobřežní stezkou se vracíme zpět. Krásný celodenní výlet. Některé zátoky a laguny se dají přejít jen za odlivu, jsme však nedočkaví a občas se brodíme po stehna ve vodě. Kolem poledního jsme rádi že se cesta občas schovává pod příkrov palem. Výhledy na pobřeží nás však vždycky vytáhnou zpět. V Anchorage Bay po svačince a siestě zjišťujeme, že jsme dost pozadu s časem a pokud nechceme obcházet celý Marahauský záliv musíme si pospíšit. Opět potkáváme partičku Čechů, známé z přechozího dne a plavaní s tuleni. Když dorazíme zpět příliv teprve začíná a moře je pořád ještě skoro o kilometr zpět než bylo ráno. U břehu se jako chobotnice tyčí obrovské omleté pařezy a po kamenité pláži se projíždí několik lidí na koních.
 Split Apple Rock |  Tulení samec na nás nekouká přívětivě |  Zaplavat si s námi ataky nechce |
 Pobřeží Abel Tasman |  Zátoka Torrent bay |  Krabík nestačil odplout s odlivem |
 Sandy Bay u Marahau při odlivu |  Zdřevěnělé chobotnice |
Z Abel Tasman míříme na západní pobřeží. Nejprve údolím Grey River směrem ke Greymouth, s 13 a pul tisícem obyvatel největším městě celého West Coast. Už zde máme možnost poznat zdejší typické počasí. Po prosluněném Abel Tasman opravdu šok. V samotném městě toho moc k vidění není, pouze využíváme možnosti nakoupit ve velkém v supermarketu na štědrovečerní stůl. Cestou se chceme zastavit na Pancakes Rocks, ale déšť a vítr nám neumožní nic pořádného vidět. Ještěže mají v informacích obvyklé pohledy. Vánoční svátky slavíme v oblasti ledovce France Jozefa, máme nádherný výhled na hory, tedy v případě že zrovna neprší. Top 10 dostává svému jménu Mountain View. Štědrý den máme sice bez vánočního stromku (ani palmu jsme si neozdobili), k večeři si dáváme steaky na barbecue, chybí mi bramborový salát. Ledovec Franc Josef a sousední Fox do sedmdesátých let 20.století ustupoval rapidním tempem, pak ale začal narůstat o od roku 1985 postoupil opět o 1.7 kilometru. V posledních letech pak tempo postupu rapidně zpomalilo a Franc Josef jak se zdá ustupuje o pár centimetrů ročně. Je zvláštní vidět led v této zeměpisné šířce tak nízko k hladině moře. První den pobytu jdeme na pěší túru podél hrany údolí na Robert's Point, odkud je nejlepší výhled na celou přední masu ledovce. Stěny ledovcového údolí v tomto počasí zdobí nesčetné vodopády a při cestě po hraně srázu nad ledovcové pole se často brodíme po kotníky ve vodě. Navíc nám je docela zima. Z pod ledovců vytéká mohutná a dravá řeka v které se valí obrovské kusy ledu.
Další den jedem na ledovec Fox. Konec hranice lesa je ideálním prostředím pro horské papoušky Kea. Ti se velice rychle naučili využívat přítomnosti lidí a kromě žebrání jídla na turistech se občas vloupají do aut. Ostrým zahnutým zobákem vytrhnou těsnění kolem oken a stáhnou si okénko. Ze sedaček se totiž staví výborné hnízdo. Když se takhle začal jede z papoušků předvádět, dříve než jsem stihnul vytáhnout foťák, přiběhl majitel sousedního auta a odehnal ho. Škoda. Občas také bývají nařčeni ze zabíjení ovcí, v zimě totiž při nedostatku potravy usednou na hřbet volně pasoucích se zvířat a proklouvou se k podkožnímu tuku a míše. Zvíře pak většinou zahyne na zanesenou infekci do rány. Docela nás proto překvapilo chování jedné německé rodinky, kladli piškoty na madlo kočárku se svým malým synkem. Další piškot totiž mělo milé dítko v ruce a my jen čekali kdy si papoušek vezme potravu i s chutným kouskem masa. Pták je to velký asi jako slepice, zobák se podobá orlímu a barevný je jen pod křídly. Všude je zákaz krmení, ovšem vykládat to autobusu německých turistů to asi nemělo cenu. A papoušci jsou při vyžadování jídla až nepříjemně agresivní. Alespoň jsme to využili k fotografování.
Při cestě dál na jih nás varuje cedule, že na dalších 100 kilometrů míjíme poslední benzínovou pumpu. Obecně je zde silniční síť na naše poměry velmi slabá. Ze západu na východ se přes pohoří můžete dostat jen pár průsmyky, my jsme zvolili průsmyk Haas, který nás zavede k jezerům Hawea a Wanaka. Vzdušnou čarou je to jen 30 kilometrů, ale silnice se klikatí podél pobřeží na jih a poté ještě serpentinami do vnitrozemí. Po překonání průsmyku se počasí najednou mění jako mávnutím kouzelného proutku. Namísto zatažené oblohy nás vítá blankytné nebe, sluníčko a přímo úchvatné scenérie. Jezero Wanaka a okolí však není tentokrát naším konečným cílem, míříme více na jih. Podél Kawarau River míjíme Queenstown a dostáváme se do Te Anau. Ráj trekařů.
 Štědrovečerní pohled z okna |  Ledovec Fox – pozor padá led |  Horský papoušek Kea |
 Loví neopatrné turisty |  Jezero Hawea za průsmykem Haast |
Po jediné a úzké silnice jedeme z Te Anau do Milford Soundu. Rovné pláně opět střídá tříkilometrový horský masív zlomu pacifické a australské zemské desky. Úchvatné jsou i Mirror Lakes, trošku mě štvou kachny co čeří hladinu a kazí odrazy hor a mraků na hladině. Skrz skalní masív se dostáváme černočerným Hommer tunelem. Po vjetí do tunelu prudce zastavujeme, i přes rozsvícená světla se nám zdá, že není nic vidět. Opět si užíváme přívalů deště. Zde je to více než žádoucí, vodopády jsou tou hlavní atrakcí. Na lodi Lady of Sound projíždíme po celé délce fjordu až k jeho ústí, po levé straně se tyčí nejvyšší skalní blok tyčící se nad mořem , Mitre Peak, a ze všech stran na nás padá voda. Tříštivé Fairy Falls a spektakulární Four Sisters, dokonce míříme ke sto šedesát metrů vysokému vodopádu Lady Bowen. Mořský život pod hladinou je tu velmi zvláštní, naprosto rozdílné teploty a hustota slané mořské a sladké vody z vodopádů zde tvoří zajímavé prostředí. V podmořské observatoři sledujeme ryby podivných tvarů a červené a černé korály.
Při cestě zpátky zastavujeme hned za Hommer tunelem a jdeme na menší výstup do Getruda Saddle, z počátku je sice zima, ale jinak hezké počasí a i když musíme zouvat boty abychom mohli přebrodit zdá se to být pěkná procházka. Ovšem ve chvíli kdy začínáme šplhat do srázů začíná pršet a když se dostáváme podél vodopádů na hranici sněhu přidává se i ledová tříšť. Vracíme se a z milého potůčku je najednou dravý proud s širším korytem a vyšší hladinou, už se nezouvám, jen utahuji tkaničky.
 Pláně a hory Fiordland |  Zrcadlová jezera |  To kdyby se někdo ptal proč |
 Vodopád Lady Bowen |  Fialová záplava Vlčího bobu |  Výstup do Gertruda Pass nevyšel |
V Te Anau nám počasí moc nepřeje a proto volíme jen jednodenní cestu po části vyhlášeného Keppler Tracku. Ostatní známé cesty jako Milford Track či Rotebourn jsou přeplněné s nejbližším volným termínem koncem ledna. Během několika hodinové cesty se prostřídá počasí parného léta s dešťovou přeháňkou i sněžením a vichřicí.
Na Silvestra a Nový Rok míříme zpět do Queenstown.Ubytováni najdeme na břehu jezera v Kawarau Falls Lakeside Camp, stany ale nestavíme. Zabrali jsme celou dormitory. Oblast není jistě neznámá nikomu kdo se zajímá o adrenalinové sporty. Svou odvahu zde můžete podrobit zkoušce v jakémkoliv druhu bláznivých nápadů, kdy bungee jumping je už jen fádní zábavou pro japonce a důchodce s Evropy. Celá oblast zažila největší boom na začátku 20.století kdy zde vypukla zlatá horečka. Jak připomíná dochované osídlení v Arrowtown, doputovali sem staří veteráni z Kalifornie, Aljašky i Austrálie aby zde opět zkusili štěstí. Docela nás rozesmává staré sídliště čínských přistěhovalců, tváří se to jako paleontologické naleziště a přitom je z přelomu 19. a 20. století. Po staré zlatokopecké cestě v úbočích Skippers Canyon, kde cedulka hlásí 4WD only, ženeme naši nebohou Toyotu. Na jedné straně skála a na druhé příkrý sráz do hučící zlatonosné řeky. Vrak auta na dně srázu vidíme jen jeden a úplně nejlepším vzrušením je potkat mikrobus s raftaři. Na konci cesty nás čeká vysutý most na ocelových lanech z roku 1901. Vypadá podle toho, ale auto udržel. Dokonce dvakrát i pro zpáteční cestu, ale při bližším pohledu povolené šrouby moc důvěry nevzbuzují. Kopce nám nedávají spát. Nad Queenstownem se tyčí hora Ben Lomond, podle názvu připomínka původu skotských kolonizátorů. Ač není nijak extra vysoká (1744 m.n.m.) je třeba překonat převýšení přes dvanáct set metrů. Výhled ale stojí za to. Na jedné straně The Remarkables a na druhé Aspiring Mountains, pod námi jezero Wakatipu s Quenstownem. Na poslední den roku jsme nějací unavení z chození po kopcích a proto volíme s Lenkou alternativu, půjčujeme si horská kola. Láďa s Hankou jedou do Glenorchy. Pro nás chyba lávky. Z počátku příjemná cesta se z ničeho nic mění v stezku kudy na hřbetech mul a koní vozili dobrodruhové zásoby a nalezené zlato. Ovšem ty výhledy. Nikde ani noha, jen my sami uprostřed divoké a krásné přírody. Když konečně dorazíme zaprášení a unavení do Arthurs Point chutná mi Heineken snad jak nikdy před tím.
Alkohol je na Novém Zélandu společenský problém. A proto je od 27.prosince do 5.ledna na veřejnosti v centru města zákaz pití alkoholických nápojů. Kdo si chce dát pivo, víno nebo něco tvrdšího musí zajít buď do nějaké hospody nebo do speciální vyhrazené zóny, kam se legitimuje, vypije si svůj drink a zase odejde. Po zkušenostech z českých pivobranní se zde cítím nezvykle. I tak si bereme do baťůžku v láhvi od Coly namixované červené víno a k tomu láhev šampaňského. Všudypřítomní policisté a ochranka nás ale velmi rychle odrazují od pokusů ucucávat během večera. Napijeme se pouze na začátku v městském parku. Zapadá poslední slunce v roce 2003 a zábava na dvou otevřených pódiích se rozjíždí na plno. Po jezeře pluje starý kolesový parník a o půlnoci sledujeme barevný ohňostroj z bezprostřední blízkosti. Policie je zde důsledná, všichni řidiči jež opouští centrum města se podrobují dechové zkoušce, zabere to jen pár vteřin.
 Zlatokopecká stezka Skippers Canyon |  Ovšem zlato jsem nenašel |  Ovečky na úbočí The Remarkables |
 Pohled na Aspiring Mountains |  Na vrcholu Ben Lomond (1744 m.n.m) |  Poslední západ slunce roku 2003 |
Na Nový rok zastavujeme u jezera Wanaka, jedno z nově se rozvíjejících turistických míst. Zásluhu na tom má i obroční letecká show 'Warbirds over Wanaka'. Zdejší pořadatelé se můžou pyšnit několika létajícími unikáty,jedinými zachovalými stroji I-16 a I-153bis, dvouplošníkem Sopwith Camel a klasickými Hurricany a Spitfire. To jsem si nemohl nechat ujít.
Ještě před přejezdem na východ chceme navštívit nejvyšší horu Nového Zélandu. Míříme na Twizel, celá oblast je také uzpůsobena pro hydroelektrárny. Ledovcová jezera spojují vodní kanály a nádrže. A všude mají pstruhy. V této době je turistická sezóna již v plném proudu. Nejen že neseženeme ubytovaní v bungalovech, ale je problém najít místo i na stan. Naštěstí je krásné slunečné počasí a tak to nakonec není problém. Konečně v Lake Ruataniwha Holiday Park poprvé rozděláváme náš stan. Netáhli jsme ho nadarmo. Další den podél jezera Pukaki s nádherným výhledem na Jižní Alpy míříme k našemu cíli, Mt. Cook,ovšem hora schovává svou usedlou špičku pořád v mracích, však ji také domorodci říkají Aoraki - Kráječ mraků.
 Létající unikát I-153bis |  Aoraki – Mt.Cook, 3755 m.n.m |  Ledovcové údolí Pukaki |
Čas určený pro náš pobyt se neúprosně krátí. Na východním pobřeží nás překvapilo město Oamaru. Impozantní budovy z bílého kamene, průčelí podpíraná dórskými sloupy spíše připomínají stará americká koloniální města, ale je to jinak, za vše může zdejší vápenec. Lehce se opracovává a na vzduchu rychle tvrdne. Je tak ideálním nejen pro lidi ale i pro tučňáky. Ne nadarmo se Oamaru nazývá Hlavním městem tučňáků. V podvečer navštěvujeme rezervaci velkých tučňáků žlutookých, vracejí se akorát z moře, s celodenním úlovkem pro mláďata. Partner jež byl doma nedostane nic a křičí hlady. Zítra se vymění. Lenka má štěstí a je vybrána do malé skupinky, která jde s místním správcem rezervace přímo do hnízdišť, kromě zajímavých detailů z jejich života uvidí i mláďata v hnízdech. Za tmy jdeme do přístavu, kde nás značka upozorňuje na přecházející tučňáky. Těch jsou zde stovky. Malí modří připlouvají ke břehu a jako horníci ze šichty před námi defilují do svých příbytků. Bohužel nedají se fotit. Na to dohlíží místní ochránci přírody. Jasné světlo blesku jim může poškodit zrak. V DoC centru mají také infra kamery zabudované přímo v hnízdech a je možné sledovat co dělají tučňáci uvnitř.
Předposlední zastávkou je Kaikoura, domov mořských savců a žraloků. Jediná volná místa jsou ovšem pouze na výlety letadlem nebo helikoptérou. Na velryby se tak nepodíváme, ani si nezaplaveme s delfíny. Na ty se jedeme podívat krátce po rozbřesku. Několik hejn Dusky Dolphins se prohání kolem nás, ale na focení to moc není. Než domáčknu spoušť je delfín opět pod vodou a já vidím jen jeho ploutev. Na paměťové kartě foťáku mám už málo místa, ale zkouším je alespoň na pár krátkých filmečků natočit. Máme štěstí a potkáváme i nejmenší a nejvzácnější delfíny Hektorovi.
Den před odjezdem přijíždíme do Christchurch. Město tak netypické, v anglickém univerzitním stylu. Poblíž letiště se nachází antarktické centrum, základna odkud řídí a vyrážejí expedice do Antarktidy. Je zde také naučná expozice, s možností vyzkoušet si mráz a bouři země věčného ledu. Bude to dobrá příprava a aklimatizace na návrat domů. Centrum města je angličtější než v Anglii, jsme unaveni a moc toho neprohlížíme. Pořizujeme pár drobností rodičům, hlavně aby to přestálo bez úhony zpáteční cestu.
Trošku problém máme ráno v taxíků, utratili jsme všechny NZ dolary. Jsme však ujištění, že bez problémů akceptují platební karty VISA. Řidič je na letišti překvapen, že se jedná o kartu mezinárodní a ne domácí Zélandskou. Nějak nechápu, že mu to nedošlo, když jsme cizinci. O eurech nikdy neslyšel a směnárny na letišti mají ještě zavřeno. Umluvíme ho alespoň na Singapurské dolary. Má z toho opravdu velikou radost.
 Tučňák žlutooký v hnízdě |  A právě se vracející z lovu |  Tady zase chodí tučňáci modří |
 Christchurch – počátky a současnost |
Žádné komentáře:
Okomentovat