Aotearoa – IV. Návrat (5.1. – 7.1. 2004)

Ka Mate, Ka Mate, Ka Ora, Ka Ora, Tenei Te Tangata Puhuruhuru

Den a půl ještě trávíme v Melbourne. Lenka dostane málem zástavu srdce v karanténě na letiští, kdy při vyhazování jablek málem australská úřednice vyhodí i semínka Ponga - Silver Fernu a Pohukutawa

Město si projíždíme historickou tramvají jež nese hrdý název City of Prague a je provozována ve spolupráci z DP hl. města Prahy, jak hlásá cedulka. Konduktérka a hlas z amplionu vtipně komentují to co vidíme. Melbourne je velice živé a rostoucí město. Na břehu vedle Telstra Dome roste obrovský komplex River City pro 25000 obyvatel se stejným počtem pracovních míst. V centru se skloubí koloniální architektura s mrakodrapy, všechno je nádherně vidět z vyhlídky na Rialco Tower. Ale ani dalekohledem není vidět jak to na Australia Open vlastně hrajou. Queen Victoria's Market má bohužel zavřeno a proto jdeme na jídlo do čínské čtvrti. Tady anglicky nemluví už vůbec nikdo, anebo nám jen nechtějí říct co to jíme. Kupujeme také víno, obchodník v obrovské vinotéce se vyzná, po dotazu odkud jsme nás neomylně zavede k středně kvalitním vínům jež odpovídají naší finanční představě kolik za ně chceme utratit. Bereme dvě láhve, Chiraz a Merlot, ročník 2000. Je zde také podmořské akvárium, zažívá obrovský boom díky filmu 'Hledá se Nemo' a davy křičících dětí si koledovali o to abych je naházel ke žralokům. Bydlíme v centru poblíž nádraží, okna máme v úrovni sedmi kolejového viaduktu nad rušnou křižovatkou, tohle budí dokonce i mně. Na letiště jedeme taxíkem, cena udávaná průvodcem se shoduje s tím co se objeví na tachometru...pořád zapomínám, že nejsme v Praze.

Závěrem je dvaceti tříhodinová cesta do Londýna, pouze se zastávkou na natankování. Viděli jsme na závěr tolik filmů, že pár týdnů nemusím do kina. Nezvyklé je prázdné letadlo z Londýna do Prahy a o tom že jsem doma nás ubezpečí kyselé ksichty českých celníků, nefungující a špinavé záchody mezinárodního letiště Praha-Ruzyně a neurvalost všech lidí kolem. Tak zase doma.

Aotearoa – III. Jižní ostrov (20.12. 2003 – 5.1. 2004)

Ka Mate, Ka Mate, Ka Ora, Ka Ora, Tenei Te Tangata Puhuruhuru

Na břeh vystupujeme v Pictonu, dostáváme nové auto a jedeme směrem na Abel Tasman, neslunnější místo Nového Zélandu. Ubytováni v Top 10 Holiday Park stojí tentokrát opravdu za to. Jsme první ubytovaní v nových bungalovech ještě vonících borovicovým dřevem. S blížícími se vánocemi ovšem vzrůstá zaplněnost kempů. A tak plánujeme přesnější časový rozvrh a já obvolávám jednotlivá místa při pokusu rezervovat si noclehy. Do 26. prosince ubytování seženu, vše ostatní až do Nového roku je však beznadějně plné, dokonce i na stanování. Holt budeme řešit až na místě. Zatím si ovšem užíváme sluníčka. Důvodem naší zastávky zde jsou tuleni. Náš průvodce v Kaiteriteri John "The Walrus" zahajuje výpravu písní o mořských tvorech a dává školení o chování se v blízkosti těchto zvířat, přeci jen nejedeme do zoo, ale do přírodní rezervace, kde jsou jen divoká zvířata. Oblékáme si neopreny, ploutve a šnorchly. Motorovým člunem z Kaiteriteri Beach jedeme více jak patnáct kilometrů k tulení kolonii na Tonga Island. Staří samci se z břehů nerudně koukají když skáčeme do vody, ale mláďata a samice jsou zvědaví co za divné tvory se potápí poblíž jejich teritoria. Občas se zdá, že jsme ve vodě zcela sami a najednou se při potopení kolem vás prosmýknou dvě hladká temná těla a jako blesk zase zmizí v hloubce. Někteří zvědavější s námi ovšem tráví takřka celou dobu. Po hodině v moři je nám už docela zima a tak se rádi vracíme k lodi a dáváme si teplé kafe a čaj.

Další den si chceme pořádně vychutnat azurové moře, bílý písek, palmy a sluníčko. Vodním taxi se necháváme zavést do Bark Bay a pobřežní stezkou se vracíme zpět. Krásný celodenní výlet. Některé zátoky a laguny se dají přejít jen za odlivu, jsme však nedočkaví a občas se brodíme po stehna ve vodě. Kolem poledního jsme rádi že se cesta občas schovává pod příkrov palem. Výhledy na pobřeží nás však vždycky vytáhnou zpět. V Anchorage Bay po svačince a siestě zjišťujeme, že jsme dost pozadu s časem a pokud nechceme obcházet celý Marahauský záliv musíme si pospíšit. Opět potkáváme partičku Čechů, známé z přechozího dne a plavaní s tuleni. Když dorazíme zpět příliv teprve začíná a moře je pořád ještě skoro o kilometr zpět než bylo ráno. U břehu se jako chobotnice tyčí obrovské omleté pařezy a po kamenité pláži se projíždí několik lidí na koních.

Split Apple Rock	Tulení samec na nás nekouká přívětivě	Zaplavat si s námi ataky nechce
Pobřeží Abel Tasman	Zátoka Torrent bay	Krabík nestačil odplout s odlivem
Sandy Bay u Marahau při odlivu		Zdřevěnělé chobotnice

Z Abel Tasman míříme na západní pobřeží. Nejprve údolím Grey River směrem ke Greymouth, s 13 a pul tisícem obyvatel největším městě celého West Coast. Už zde máme možnost poznat zdejší typické počasí. Po prosluněném Abel Tasman opravdu šok. V samotném městě toho moc k vidění není, pouze využíváme možnosti nakoupit ve velkém v supermarketu na štědrovečerní stůl. Cestou se chceme zastavit na Pancakes Rocks, ale déšť a vítr nám neumožní nic pořádného vidět. Ještěže mají v informacích obvyklé pohledy. Vánoční svátky slavíme v oblasti ledovce France Jozefa, máme nádherný výhled na hory, tedy v případě že zrovna neprší. Top 10 dostává svému jménu Mountain View. Štědrý den máme sice bez vánočního stromku (ani palmu jsme si neozdobili), k večeři si dáváme steaky na barbecue, chybí mi bramborový salát. Ledovec Franc Josef a sousední Fox do sedmdesátých let 20.století ustupoval rapidním tempem, pak ale začal narůstat o od roku 1985 postoupil opět o 1.7 kilometru. V posledních letech pak tempo postupu rapidně zpomalilo a Franc Josef jak se zdá ustupuje o pár centimetrů ročně. Je zvláštní vidět led v této zeměpisné šířce tak nízko k hladině moře. První den pobytu jdeme na pěší túru podél hrany údolí na Robert's Point, odkud je nejlepší výhled na celou přední masu ledovce. Stěny ledovcového údolí v tomto počasí zdobí nesčetné vodopády a při cestě po hraně srázu nad ledovcové pole se často brodíme po kotníky ve vodě. Navíc nám je docela zima. Z pod ledovců vytéká mohutná a dravá řeka v které se valí obrovské kusy ledu.

Další den jedem na ledovec Fox. Konec hranice lesa je ideálním prostředím pro horské papoušky Kea. Ti se velice rychle naučili využívat přítomnosti lidí a kromě žebrání jídla na turistech se občas vloupají do aut. Ostrým zahnutým zobákem vytrhnou těsnění kolem oken a stáhnou si okénko. Ze sedaček se totiž staví výborné hnízdo. Když se takhle začal jede z papoušků předvádět, dříve než jsem stihnul vytáhnout foťák, přiběhl majitel sousedního auta a odehnal ho. Škoda. Občas také bývají nařčeni ze zabíjení ovcí, v zimě totiž při nedostatku potravy usednou na hřbet volně pasoucích se zvířat a proklouvou se k podkožnímu tuku a míše. Zvíře pak většinou zahyne na zanesenou infekci do rány. Docela nás proto překvapilo chování jedné německé rodinky, kladli piškoty na madlo kočárku se svým malým synkem. Další piškot totiž mělo milé dítko v ruce a my jen čekali kdy si papoušek vezme potravu i s chutným kouskem masa. Pták je to velký asi jako slepice, zobák se podobá orlímu a barevný je jen pod křídly. Všude je zákaz krmení, ovšem vykládat to autobusu německých turistů to asi nemělo cenu. A papoušci jsou při vyžadování jídla až nepříjemně agresivní. Alespoň jsme to využili k fotografování.

Při cestě dál na jih nás varuje cedule, že na dalších 100 kilometrů míjíme poslední benzínovou pumpu. Obecně je zde silniční síť na naše poměry velmi slabá. Ze západu na východ se přes pohoří můžete dostat jen pár průsmyky, my jsme zvolili průsmyk Haas, který nás zavede k jezerům Hawea a Wanaka. Vzdušnou čarou je to jen 30 kilometrů, ale silnice se klikatí podél pobřeží na jih a poté ještě serpentinami do vnitrozemí. Po překonání průsmyku se počasí najednou mění jako mávnutím kouzelného proutku. Namísto zatažené oblohy nás vítá blankytné nebe, sluníčko a přímo úchvatné scenérie. Jezero Wanaka a okolí však není tentokrát naším konečným cílem, míříme více na jih. Podél Kawarau River míjíme Queenstown a dostáváme se do Te Anau. Ráj trekařů.

Štědrovečerní pohled z okna	Ledovec Fox – pozor padá led	Horský papoušek Kea
Loví neopatrné turisty		Jezero Hawea za průsmykem Haast

Po jediné a úzké silnice jedeme z Te Anau do Milford Soundu. Rovné pláně opět střídá tříkilometrový horský masív zlomu pacifické a australské zemské desky. Úchvatné jsou i Mirror Lakes, trošku mě štvou kachny co čeří hladinu a kazí odrazy hor a mraků na hladině. Skrz skalní masív se dostáváme černočerným Hommer tunelem. Po vjetí do tunelu prudce zastavujeme, i přes rozsvícená světla se nám zdá, že není nic vidět. Opět si užíváme přívalů deště. Zde je to více než žádoucí, vodopády jsou tou hlavní atrakcí. Na lodi Lady of Sound projíždíme po celé délce fjordu až k jeho ústí, po levé straně se tyčí nejvyšší skalní blok tyčící se nad mořem , Mitre Peak, a ze všech stran na nás padá voda. Tříštivé Fairy Falls a spektakulární Four Sisters, dokonce míříme ke sto šedesát metrů vysokému vodopádu Lady Bowen. Mořský život pod hladinou je tu velmi zvláštní, naprosto rozdílné teploty a hustota slané mořské a sladké vody z vodopádů zde tvoří zajímavé prostředí. V podmořské observatoři sledujeme ryby podivných tvarů a červené a černé korály.

Při cestě zpátky zastavujeme hned za Hommer tunelem a jdeme na menší výstup do Getruda Saddle, z počátku je sice zima, ale jinak hezké počasí a i když musíme zouvat boty abychom mohli přebrodit zdá se to být pěkná procházka. Ovšem ve chvíli kdy začínáme šplhat do srázů začíná pršet a když se dostáváme podél vodopádů na hranici sněhu přidává se i ledová tříšť. Vracíme se a z milého potůčku je najednou dravý proud s širším korytem a vyšší hladinou, už se nezouvám, jen utahuji tkaničky.

Pláně a hory Fiordland	Zrcadlová jezera	To kdyby se někdo ptal proč
Vodopád Lady Bowen	Fialová záplava Vlčího bobu	Výstup do Gertruda Pass nevyšel

V Te Anau nám počasí moc nepřeje a proto volíme jen jednodenní cestu po části vyhlášeného Keppler Tracku. Ostatní známé cesty jako Milford Track či Rotebourn jsou přeplněné s nejbližším volným termínem koncem ledna. Během několika hodinové cesty se prostřídá počasí parného léta s dešťovou přeháňkou i sněžením a vichřicí.

Na Silvestra a Nový Rok míříme zpět do Queenstown.Ubytováni najdeme na břehu jezera v Kawarau Falls Lakeside Camp, stany ale nestavíme. Zabrali jsme celou dormitory. Oblast není jistě neznámá nikomu kdo se zajímá o adrenalinové sporty. Svou odvahu zde můžete podrobit zkoušce v jakémkoliv druhu bláznivých nápadů, kdy bungee jumping je už jen fádní zábavou pro japonce a důchodce s Evropy. Celá oblast zažila největší boom na začátku 20.století kdy zde vypukla zlatá horečka. Jak připomíná dochované osídlení v Arrowtown, doputovali sem staří veteráni z Kalifornie, Aljašky i Austrálie aby zde opět zkusili štěstí. Docela nás rozesmává staré sídliště čínských přistěhovalců, tváří se to jako paleontologické naleziště a přitom je z přelomu 19. a 20. století. Po staré zlatokopecké cestě v úbočích Skippers Canyon, kde cedulka hlásí 4WD only, ženeme naši nebohou Toyotu. Na jedné straně skála a na druhé příkrý sráz do hučící zlatonosné řeky. Vrak auta na dně srázu vidíme jen jeden a úplně nejlepším vzrušením je potkat mikrobus s raftaři. Na konci cesty nás čeká vysutý most na ocelových lanech z roku 1901. Vypadá podle toho, ale auto udržel. Dokonce dvakrát i pro zpáteční cestu, ale při bližším pohledu povolené šrouby moc důvěry nevzbuzují. Kopce nám nedávají spát. Nad Queenstownem se tyčí hora Ben Lomond, podle názvu připomínka původu skotských kolonizátorů. Ač není nijak extra vysoká (1744 m.n.m.) je třeba překonat převýšení přes dvanáct set metrů. Výhled ale stojí za to. Na jedné straně The Remarkables a na druhé Aspiring Mountains, pod námi jezero Wakatipu s Quenstownem. Na poslední den roku jsme nějací unavení z chození po kopcích a proto volíme s Lenkou alternativu, půjčujeme si horská kola. Láďa s Hankou jedou do Glenorchy. Pro nás chyba lávky. Z počátku příjemná cesta se z ničeho nic mění v stezku kudy na hřbetech mul a koní vozili dobrodruhové zásoby a nalezené zlato. Ovšem ty výhledy. Nikde ani noha, jen my sami uprostřed divoké a krásné přírody. Když konečně dorazíme zaprášení a unavení do Arthurs Point chutná mi Heineken snad jak nikdy před tím.

Alkohol je na Novém Zélandu společenský problém. A proto je od 27.prosince do 5.ledna na veřejnosti v centru města zákaz pití alkoholických nápojů. Kdo si chce dát pivo, víno nebo něco tvrdšího musí zajít buď do nějaké hospody nebo do speciální vyhrazené zóny, kam se legitimuje, vypije si svůj drink a zase odejde. Po zkušenostech z českých pivobranní se zde cítím nezvykle. I tak si bereme do baťůžku v láhvi od Coly namixované červené víno a k tomu láhev šampaňského. Všudypřítomní policisté a ochranka nás ale velmi rychle odrazují od pokusů ucucávat během večera. Napijeme se pouze na začátku v městském parku. Zapadá poslední slunce v roce 2003 a zábava na dvou otevřených pódiích se rozjíždí na plno. Po jezeře pluje starý kolesový parník a o půlnoci sledujeme barevný ohňostroj z bezprostřední blízkosti. Policie je zde důsledná, všichni řidiči jež opouští centrum města se podrobují dechové zkoušce, zabere to jen pár vteřin.

Zlatokopecká stezka Skippers Canyon	Ovšem zlato jsem nenašel	Ovečky na úbočí The Remarkables
Pohled na Aspiring Mountains	Na vrcholu Ben Lomond (1744 m.n.m)	Poslední západ slunce roku 2003

Na Nový rok zastavujeme u jezera Wanaka, jedno z nově se rozvíjejících turistických míst. Zásluhu na tom má i obroční letecká show 'Warbirds over Wanaka'. Zdejší pořadatelé se můžou pyšnit několika létajícími unikáty,jedinými zachovalými stroji I-16 a I-153bis, dvouplošníkem Sopwith Camel a klasickými Hurricany a Spitfire. To jsem si nemohl nechat ujít.

Ještě před přejezdem na východ chceme navštívit nejvyšší horu Nového Zélandu. Míříme na Twizel, celá oblast je také uzpůsobena pro hydroelektrárny. Ledovcová jezera spojují vodní kanály a nádrže. A všude mají pstruhy. V této době je turistická sezóna již v plném proudu. Nejen že neseženeme ubytovaní v bungalovech, ale je problém najít místo i na stan. Naštěstí je krásné slunečné počasí a tak to nakonec není problém. Konečně v Lake Ruataniwha Holiday Park poprvé rozděláváme náš stan. Netáhli jsme ho nadarmo. Další den podél jezera Pukaki s nádherným výhledem na Jižní Alpy míříme k našemu cíli, Mt. Cook,ovšem hora schovává svou usedlou špičku pořád v mracích, však ji také domorodci říkají Aoraki - Kráječ mraků.

Létající unikát I-153bis

Aoraki – Mt.Cook, 3755 m.n.m

Ledovcové údolí Pukaki

Čas určený pro náš pobyt se neúprosně krátí. Na východním pobřeží nás překvapilo město Oamaru. Impozantní budovy z bílého kamene, průčelí podpíraná dórskými sloupy spíše připomínají stará americká koloniální města, ale je to jinak, za vše může zdejší vápenec. Lehce se opracovává a na vzduchu rychle tvrdne. Je tak ideálním nejen pro lidi ale i pro tučňáky. Ne nadarmo se Oamaru nazývá Hlavním městem tučňáků. V podvečer navštěvujeme rezervaci velkých tučňáků žlutookých, vracejí se akorát z moře, s celodenním úlovkem pro mláďata. Partner jež byl doma nedostane nic a křičí hlady. Zítra se vymění. Lenka má štěstí a je vybrána do malé skupinky, která jde s místním správcem rezervace přímo do hnízdišť, kromě zajímavých detailů z jejich života uvidí i mláďata v hnízdech. Za tmy jdeme do přístavu, kde nás značka upozorňuje na přecházející tučňáky. Těch jsou zde stovky. Malí modří připlouvají ke břehu a jako horníci ze šichty před námi defilují do svých příbytků. Bohužel nedají se fotit. Na to dohlíží místní ochránci přírody. Jasné světlo blesku jim může poškodit zrak. V DoC centru mají také infra kamery zabudované přímo v hnízdech a je možné sledovat co dělají tučňáci uvnitř.

Předposlední zastávkou je Kaikoura, domov mořských savců a žraloků. Jediná volná místa jsou ovšem pouze na výlety letadlem nebo helikoptérou. Na velryby se tak nepodíváme, ani si nezaplaveme s delfíny. Na ty se jedeme podívat krátce po rozbřesku. Několik hejn Dusky Dolphins se prohání kolem nás, ale na focení to moc není. Než domáčknu spoušť je delfín opět pod vodou a já vidím jen jeho ploutev. Na paměťové kartě foťáku mám už málo místa, ale zkouším je alespoň na pár krátkých filmečků natočit. Máme štěstí a potkáváme i nejmenší a nejvzácnější delfíny Hektorovi.

Den před odjezdem přijíždíme do Christchurch. Město tak netypické, v anglickém univerzitním stylu. Poblíž letiště se nachází antarktické centrum, základna odkud řídí a vyrážejí expedice do Antarktidy. Je zde také naučná expozice, s možností vyzkoušet si mráz a bouři země věčného ledu. Bude to dobrá příprava a aklimatizace na návrat domů. Centrum města je angličtější než v Anglii, jsme unaveni a moc toho neprohlížíme. Pořizujeme pár drobností rodičům, hlavně aby to přestálo bez úhony zpáteční cestu.

Trošku problém máme ráno v taxíků, utratili jsme všechny NZ dolary. Jsme však ujištění, že bez problémů akceptují platební karty VISA. Řidič je na letišti překvapen, že se jedná o kartu mezinárodní a ne domácí Zélandskou. Nějak nechápu, že mu to nedošlo, když jsme cizinci. O eurech nikdy neslyšel a směnárny na letišti mají ještě zavřeno. Umluvíme ho alespoň na Singapurské dolary. Má z toho opravdu velikou radost.

Tučňák žlutooký  v hnízdě	A právě se vracející z lovu	Tady zase chodí tučňáci modří
	Christchurch – počátky a současnost

Aotearoa – II. Severní ostrov (8.12. – 19.12. 2003)

Ka Mate, Ka Mate, Ka Ora, Ka Ora, Tenei Te Tangata Puhuruhuru

Konečně přistáváme v Aucklandu na letišti. Pohled z okénka nás moc netěší, venku prší. Ve stejnou dobu přistála další tři letadla a tak je v hale poněkud nacpáno. Nejprve čekáme frontu na pasovém, tradiční otázka proč sem jedeme, kdy odlétáme a pak už jen razítko do pasu. Ještě horší to ale je na celnici. Nový Zéland má velmi přísná karanténní opatření. V příletové kartě máme zaškrtnuty stany a boty a tak musíme vybalovat. Naštěstí jsme s tím počítali a tak je vše snadno dostupné. Moje fungl nové pohorky je nezajímají, ale stan a Lenčiny boty si berou. Asi za 15 minut nám je vracejí, stan je netknutý, ovšem botky jsou pečlivě vykoupané v dezinfekci. Voláme do půjčovny aby si nás vyzvedli, za chvilku už přijíždí dodávka a jedeme si pro auto. Máme objednané i připojištění nejen na úplnou likvidaci auta, ale i na škody způsobené třetím osobám. Vysvětlí nám pouze zběžně drobné odchylky týkající se jízdy vlevo (ovšem přednost stále zprava - má to některé nečekané důsledky) a díky tomu pojištění nám dá jen klíčky a popřeje příjemnou cestu.

Podle mapy a na levé straně ulice, navíc po každém odbočení všichni sborem voláme "Doleva!", jedeme pomalu do města. Ubytování máme přímo v centru. A je tu klasický problém se zaparkováním. Za přijatelnou cenu 5 NZD přes noc nakonec využíváme parkoviště jednoho hotelu. Po té co vybalíme se jdeme ještě projít večerním Aucklandem. Z mlhy magicky vystupuje Sky Tower a ulice jsou liduprázdné. Druhý den navštěvujeme námořní muzeum s historií osídlení města a poté se jedeme projet po zálivu. Ne nadarmo je Auckland nazýván City of Sail. Jachtu nebo alespoň člun tu má snad každý. Zvláštní pozornosti se těší plachetnice zakotvené na nejlepších místech u nábřeží, třída America's Cup. Každá z nich stojí několik desítek milionů dolarů. Odpoledne míříme na Auckland Domain, kde je místní muzeum. Ostatní míří do dolních pater zaměřených na faunu a flóru a místní domorodé obyvatelstvo - Maory. Já to beru do nejvyššího poschodí, kde je válečná expozice. Od válek mezi Maory samými, přes koloniální války po první a druhou světovou až po dnešní konflikty a Novozélandskou účast na nich. Co jsem tak zjistil, Maoři nejsou žádná ořezávátka a jejich pojetí taktiky v 18. a 19. století jasně převyšovalo vojenské umění evropských mocností. Nákupem děl a mušket se pak technologicky vyrovnali osadníkům a několikrát Brity na hlavu porazili.

“Naše” Toyota Corolla	Auckland – City of Sail	Flotila vyhlídkových lodí
	Magická Sky Tower

Ještě večer odjíždíme na sever do Whangarei, kde se ubytováváme v postarším, ale útulném hostelu.
Lenka si ten večer zkouší jízdu na opačné straně silnice, což je v pohodě, horší je však absence pedálu spojky, což ji svádí k tomu mít jednu nohu na plynu a druhou na brzdě. Při sešlápnutí obou současně je osazenstvo vozu přilepeno na čelním skle. Nejprve jsme nechápali, ale šlo jen o test schopností vozu.

Druhý den směřujeme do Paihia a Russelu, nádhernou "Scenic Road" nám okořenilo blikající světélko ukazatele paliva. Středoevropská zkušenost s benzínkou v každé vesnici je nám tu k ničemu. I to co na mapě vypadá jako městečko je zde jen pár domečků roztroušených podél silnice. Patrně je to zohledněno i při nastavování palivoměru neboť ujedeme přes 50 kilometrů než se dostaneme k benzínce a v nádrži je více než jen výpary pohonných hmot. Letoviska v Bay of Islands jsou ještě opuštěná, sezóna začíná až za 14 dní, a navíc i počasí ještě není moc letní. Za Russelem se obloha roztrhala a plně nadšení jsme v lehce hřejícím slunci naskákali do Tichého oceánu. Evidentně k pobavení místních, pro které to je pořád moc studené.V podvečer se zastavujeme ve vesnici Puhoi, osídlenou několika rodinami z okolí Plzně v 19.století. Historické centrum je původní a hospoda je vyzdobena relikviemi českých osadníků. A také vzkazy současných turistů ze srdce Evropy. Asi se zde zastavují všichni, venku u pivka potkáváme partu moraváků. Na hřbitově jsou náhrobky se jmény Mary Straka, John Kukutschka a tak podobně, místní ale česky neumí anebo to dobře tají.

Maorský Whare Whakairo	Whangarei Falls - 26m	Pod palmami
Společnice na Scenic Road	Oneroa Bay Beach v Russelu	Výhoda pacifického podnebí
Česká hospoda a hotel v Puhoi	Visutý most přes rozvodněný potok	Kauaeranga Valley

Polovina zúčastněných neustále nadhazuje něco o nočních přejezdech, prý abychom toho stihli co nejvíc, a moje protesty neberou vážně. Skoro za tmy projíždíme opět Aucklandem a jižně od něj se snažíme najít nějaký nocleh. Značka Camp Site nás zavede neznámo kam a v jedenáct hodin totálně ztraceni zastavujeme u krajnice u pomníků maorských kmenů. Spíme v autě neboť venku poprchává. Ve čtyři hodiny, zcela rozlámané, nás budí ptáci. Tankujeme u nejbližší benzínky a pro dnešek se rozhodujeme k návštěvě Coromandel Forest Park. Do městečka Thames přijíždíme tak brzy, že jsou ještě všechny obchody zavřené a snídáme na ulici. K Info centru národního parku dorazíme ve chvíli kdy ho otevírají, kupujeme mapu a nějakou vodu. První den kdy se udělalo hezky a zrovna osmihodinový výlet vlhkým pralesem nebo na spalujícím slunci. Alespoň jsme nepotkali ani nohu. Ze stromů Kauri, které tu kdysi rostly, tu příliš díky mohutným požárům a těžbě v minulém století mnoho nezbylo. Po noclehu u krajnice upravuji cestovní mapu a ta je jednomyslně schválena. Denní trasy jsou maximálně 150 kilometrů, v případě že pojedeme více máme na to celý den. Odpoledne nacházíme velmi pěkný kemp Top 10 Holiday Park v Waiha Beach na pobřeží Bay of Plenty. Vybíráme si kabinku pro čtyři a kvalita s cenou se nám líbí na tolik, že se napříště hodláme ubytovávat tímto způsobem.

Dalším cílem je město Rotorua, jedno z center maorské kultury a také oblast mohutné geotermální aktivity. Na okraji města je silně cítit síra a městské parky skrývají různá termální jezírka a prameny. Raději se ubytujeme na břehu stejnojmenného jezera a jedeme se podívat do původní vesnice Maorů - Te Whakarewarewa. Celá se rozkládá mezi gejzíry a horkými prameny, v kterých místní vaří a používají i k rituálním koupelím. Celkem legrační je místní průvodce s velmi suchým smyslem pro humor (že by pozůstatek britské kolonizace) a neustálým opakováním "folks" za každým druhým slovem. Obdivujeme nádherné gejzíry Pohutu a Prince of Wales' Feathers, sice poněkud z horšího výhledu než který provozuje z druhé strany Department of Conservation, za to bez návalu lidí. Dvakrát denně pořádá místní lidový soubor písní a tanců vystoupení pro turisty. Asi nejzajímavější je tradiční válečná Haka, ostatní písníčky znějí spíše jako polynéská hudba říznutá popmusic. U toho velmi zručně předvádí kreace s hůlkami a koulemi. A nechybí ani obligátní zapojení publika do akce. Mezi "dobrovolníky" jsem i já s Ladisem, ještě že holky nepustily natáčení videa. Stačí ty fotky.

Maorské vystoupení

Haka Taparahi

Cestou zpátky navštěvujeme místní botanickou zahradu, kde obdivujeme orchideje. Jenom si je fotíme, nemusíme je trhat a pašovat jako někteří nejmenovaní univerzitní profesoři. Pro nedostatek vody je zrušena zpívající fontána, přestávám Lonely Planet pomalu věřit. V zahradách u bývalého guvernérského sídla hraje místní smetánka podivný mix pétanque, kroketu a kulečníku. Ani po pečlivém pozorováni jsem kromě základu nepochopil pravidla. Z ničeho nic a čisté oblohy se přihnala půl hodinová průtrž mračen. Vypadalo to jako když někdo pustil stavidla, vidět nebylo na krok a kanalizace nestíhala, ještě že naše chatka byla na nožičkách, vody bylo skoro třicet čísel. Místní mládež okamžitě vytáhla body surfy a proháněla se po loužích konkurujících rozlohou jezeru.

Podivné stromy Coromandel Forest	Maorská vesnice Te Whakarewarewa	Gejzír Pohutu (Velký výstřik)
Pokus o maorský tanec	Strelizia Reginae	Rotorua Bowling Club

Den nato je ovšem obloha opět vymetená a bez mráčku. Před námi je cesta skrz Wai-o-tapu, geotermální zemi zázraků, anebo maorsky též posvátné vody. Největším lákadlem je gejzír Lady Knox, pravidelná erupce v půl desáté ráno láka davy turistů do připravených ochozů. Pracovník národního parku nejprve diriguje přijíždějící vozidla a lidi s nezaměnitelným přízvukem a ukazováním "Paa:rkin" doleva a "Gaajz:" doprava, aby nám poté v čtvrthodinovém monologu vysvětlit tajemství podzemní aktivity a nakonec hodil do kužele kousek mýdla což donutilo gejzír k mohutné erupci. Taková větší automatická pračka.

Většina turistů pak naštěstí odjíždí a park si můžeme prohlédnout víceméně v klidu. Spousta smradlavých, ale hlavně různobarevných jezírek a minerálních teras. Některé dokonce mění barvu podle síly a směru větru. Nejkrásnější část White and Pink Terraces byla bohužel zničena sopkou Mt.Tarawera během erupce roku 1866 (pamatujete si seriál Děti od kouřové hory?).

Žlutá to je síra	Okrový je antimon	Červený oxid železa
	Každodenní erupce Lady Knox

Na večer dojíždíme do mále osady Waitomo. Za tmy se jdeme projít podél řeky, cesta je lemována spoustou malých drobných světýlek. Není to fosfor ani světlušky, ale chemické světlo svítících červů, lepkavá tekutina, která láká neopatrný hmyz. Hlavní atrakce nás čeká druhý den. Červi jsou nejlepší v absolutní tmě a my musíme pod zem. Aby to nebylo jen tak obyčejné, nejprve si nafasujeme jeskyňářskou výbavu a k tomu navíc neopren. Dole teče podzemní řeka a tu si sjedeme, taky potmě. Náš průvodce před slaněním 27 metrovým komínem chlácholí Lenku jež nemá ráda výšky ujištěním, že tohle není žádná výška, je to totiž hloubka. Povzbudivé. Z lana se odjišťuji přímo do řeky, je úžasně čistá a pod nohama se mi proplétají dlouzí a štíhli úhoři. Jízda peřejemi v absolutní tmě na nafukovací duši je adrenalinová, nad hlavou nám jako tisíce hvězd září červi. Mléčná dráha je proti nim ušmudlaný neon. Prolézání skalních rozsedlin při světle čelovky a brodění po pás v studené vodě jen umocňují dojem. Po třech a půl hodinách nás ještě čeká horolezecký výstup skalní stěnou zpět na denní světlo. Teplá sprcha opravdu přijde vhod.

Přesunujeme se do centra severního ostrova k jezeru Taupo - největšímu na Novém Zélandě, hlavní zásobárně vodních a geotermálních elektráren z nichž čerpá NZ většinu své elektrické energie. Řeka jež opouští jezero je téměř nepřirozeně modrá a průzračná. Deset metrů hloubky a pořád vidět na dno. Pěna v peřejích nad Huka Falls oslepuje v prudkém slunci až bolí oči a přímo do vodopádu se nikdo nevydrží dívat dlouho. To by se na nedalo sjet ani na raftu. Pod vodopádem jezdí proudové čluny s turisty, ale padesát metrů od paty je mohutný proud zastaví i když motory jedou na plný výkon. A voda je nejen zastaví, ale i přehluší. Co nás však stále víc přitahuje jsou vrcholky Tongariro National Park, vulkanické pohoří s několika aktivními a smrtícími vulkány. Plánujeme dvoudenní Tongariro Crossing.

Speleologické komando

Žádná snídaně v trávě

Oslňující Huka Falls

Převážnou část našeho nákladu tvoří voda, naštěstí není po ruce váha, jinak bych to asi neunesl. Předchozí slunečné počasí se mezi rozeklanými lávovými poli rychle mění v mlhu a mžení a když po třech hodinách vystoupíme na vrchol dokonalého kužele sopky Ngauruhoe není vidět ani na krok. Přestože se chvilku nahřívám ve vroucí páře okolí kráteru je pod sněhem. Dolu to jde snadněji, sopečný popel je sypký a jede to po něm jako na klouzačce. Přes obrovský jižní kráter vystoupáme na zbytek Red Crater odkud je nádherný výhled na lávová pole a jezero v Blue Crater. Pod námi ze sírových výparů vystupují Emeraldová jezera mezi kterými mířímé k Oturere Hut. Není zde žádný život jen pláně s popelem z něhož vystupují přízračná skaliska lávových kamenů. Ne nadarmo si tuto krajinu vybral Peter Jackson do Pána Prstenů aby reprezentovala Gorgoroth. Chatu sdílíme se skupinkou mladých klučinů pod vedením frátera, asi nějaká církevní škola. Hlavně ovšem spíme pod střechou a v teple. Druhý den se vracíme k Red Crater abychom zdolali i druhou sopku, Mt. Tongariro. Cestou se začínají trhat mraky a nám se otevírá pohled na nejvyšší a nejnebezpečnější Mt. Ruapehu. Sopka zabiják má na svědomí největší přírodní katastrofu v novodobých dějinách Nového Zélandu, v roce 1953 na Štědrý den její erupce zasáhla jedoucí rychlík několik desítek kilometrů daleko a zabila 156 lidí. Zatím poslední záchvěv aktivity měla v roce 1996, ale na období 2002-2005 předpovídají odborníci další erupci. Bohužel, nebo bohudík, v době naší návštěvy k ničemu nedošlo, ale ty fotky...ty by byly. Odpoledne se mraky úplně roztrhaly a foťák jel na plný výkon. Jedno panorama hezčí než druhé, až jsem vybil zcela baterie.

Studené Soda Springs	Tongarirská lávová pole	Všude jen láva a popel
Sopka Mt.Ruapehu		Red Crater, Ngauruhoe a Ruapehu

Po návratu jsme zcela grogy a tak se pomalu podél pobřeží dostáváme do hlavního města Wellingtonu. Cestou je jistě zajímavý ostrov Kapiti, ptačí rezervace. Maximální počet osob denně je padesát a návštěvníci se musí předem rezervovat až několik týdnu před návštěvou. Tolik času nemáme. Ve Wellingtonu je super ultramoderní muzeum Te Papa. Jeho expozice o fauně, flóře a geologii Nového Zélandu je bezchybná a v rámci moderních trendů i interaktivní, skoro jako na pouti můžete zažít zemětřesení a další slasti života s živly. Úplně opačně však působí doplňková expozice moderního novozélandského umění a designu, snad se neurazí nikdo, ale tohle by bylo hodně i na Knížáka. Při procházce po molu potkáváme spousty asijských námořníků. V přístavu kotví dvě válečná plavidla jihokorejského námořnictva, jsou na cvičné plavbě. Při pokusu o fotku mě sice MP málem vezmou obuškem, ale alespoň se dozvím že je možné se podívat na palubu. S radostí a zájmem toho využíváme. Moc nám toho neukáží, jen rychlé kolečko po palubě, námořníci anglicky příliš nevládnou. Asi si myslí, že jsme severokorejští špióni.

Odpoledne máme na programu Pána prstenů, je pouze den po premiéře a navíc doma budou třetí díl dávat až koncem ledna. V klikatých uličkách Wellingtonu je nejprve vůbec problém najít kino i když nás místní nasměrují. Konečně vidím nad ulicí letícího Nazghúla, Reading Cinema, údajně největší plátno na jižní polokouli. Jsou čtyři hodiny a film začíná najednou ve třech sálech, první dva sice vyprodané ale ve třetím místo je. Ani si nestačím koupit občerstvení, tři a půl hodiny utečou tak rychle, že se nám ani nechce odejít. Za tmy celé město nádherně září, což můžeme ocenit z Mt.Victoria, pahorku jež se tyčí nad přístavem. Od Cookovy úžiny stálé fouká ostrý vítr s Tasmánského moře a chlad nás rychle zažene pryč.
Ráno vracíme auto a naloďujeme se na trajekt. Obrovský Interislander je plný lidí auto a dokonce vlaků. Přístavní zátoka je plná mělčin a skalisek a loď neustále kličkuje. Plavba nám trvá skoro 4 hodiny, míjí nás ultramoderní Lynx, proudový katamarán jemuž to trvá o polovinu méně. Tím definitivně opouštíme Severní ostrov, čeká nás ještě 17 dní putování po Jižním.

Vlnitý, vlnitý , vlnitý plech …

Wellington Ship Bridge

Noční přístav Wellingtonu