sobota 10. ledna 2004

Aotearoa – II. Severní ostrov (8.12. – 19.12. 2003)

Ka Mate, Ka Mate, Ka Ora, Ka Ora, Tenei Te Tangata Puhuruhuru

niw

Konečně přistáváme v Aucklandu na letišti. Pohled z okénka nás moc netěší, venku prší. Ve stejnou dobu přistála další tři letadla a tak je v hale poněkud nacpáno. Nejprve čekáme frontu na pasovém, tradiční otázka proč sem jedeme, kdy odlétáme a pak už jen razítko do pasu. Ještě horší to ale je na celnici. Nový Zéland má velmi přísná karanténní opatření. V příletové kartě máme zaškrtnuty stany a boty a tak musíme vybalovat. Naštěstí jsme s tím počítali a tak je vše snadno dostupné. Moje fungl nové pohorky je nezajímají, ale stan a Lenčiny boty si berou. Asi za 15 minut nám je vracejí, stan je netknutý, ovšem botky jsou pečlivě vykoupané v dezinfekci. Voláme do půjčovny aby si nás vyzvedli, za chvilku už přijíždí dodávka a jedeme si pro auto. Máme objednané i připojištění nejen na úplnou likvidaci auta, ale i na škody způsobené třetím osobám. Vysvětlí nám pouze zběžně drobné odchylky týkající se jízdy vlevo (ovšem přednost stále zprava - má to některé nečekané důsledky) a díky tomu pojištění nám dá jen klíčky a popřeje příjemnou cestu.

Podle mapy a na levé straně ulice, navíc po každém odbočení všichni sborem voláme "Doleva!", jedeme pomalu do města. Ubytování máme přímo v centru. A je tu klasický problém se zaparkováním. Za přijatelnou cenu 5 NZD přes noc nakonec využíváme parkoviště jednoho hotelu. Po té co vybalíme se jdeme ještě projít večerním Aucklandem. Z mlhy magicky vystupuje Sky Tower a ulice jsou liduprázdné. Druhý den navštěvujeme námořní muzeum s historií osídlení města a poté se jedeme projet po zálivu. Ne nadarmo je Auckland nazýván City of Sail. Jachtu nebo alespoň člun tu má snad každý. Zvláštní pozornosti se těší plachetnice zakotvené na nejlepších místech u nábřeží, třída America's Cup. Každá z nich stojí několik desítek milionů dolarů. Odpoledne míříme na Auckland Domain, kde je místní muzeum. Ostatní míří do dolních pater zaměřených na faunu a flóru a místní domorodé obyvatelstvo - Maory. Já to beru do nejvyššího poschodí, kde je válečná expozice. Od válek mezi Maory samými, přes koloniální války po první a druhou světovou až po dnešní konflikty a Novozélandskou účast na nich. Co jsem tak zjistil, Maoři nejsou žádná ořezávátka a jejich pojetí taktiky v 18. a 19. století jasně převyšovalo vojenské umění evropských mocností. Nákupem děl a mušket se pak technologicky vyrovnali osadníkům a několikrát Brity na hlavu porazili.

PICT0027“Naše” Toyota Corolla PICT0051Auckland – City of Sail PICT0045Flotila vyhlídkových lodí
  Pict0035Magická Sky Tower  

Ještě večer odjíždíme na sever do Whangarei, kde se ubytováváme v postarším, ale útulném hostelu.
Lenka si ten večer zkouší jízdu na opačné straně silnice, což je v pohodě, horší je však absence pedálu spojky, což ji svádí k tomu mít jednu nohu na plynu a druhou na brzdě. Při sešlápnutí obou současně je osazenstvo vozu přilepeno na čelním skle. Nejprve jsme nechápali, ale šlo jen o test schopností vozu.

Druhý den směřujeme do Paihia a Russelu, nádhernou "Scenic Road" nám okořenilo blikající světélko ukazatele paliva. Středoevropská zkušenost s benzínkou v každé vesnici je nám tu k ničemu. I to co na mapě vypadá jako městečko je zde jen pár domečků roztroušených podél silnice. Patrně je to zohledněno i při nastavování palivoměru neboť ujedeme přes 50 kilometrů než se dostaneme k benzínce a v nádrži je více než jen výpary pohonných hmot. Letoviska v Bay of Islands jsou ještě opuštěná, sezóna začíná až za 14 dní, a navíc i počasí ještě není moc letní. Za Russelem se obloha roztrhala a plně nadšení jsme v lehce hřejícím slunci naskákali do Tichého oceánu. Evidentně k pobavení místních, pro které to je pořád moc studené.V podvečer se zastavujeme ve vesnici Puhoi, osídlenou několika rodinami z okolí Plzně v 19.století. Historické centrum je původní a hospoda je vyzdobena relikviemi českých osadníků. A také vzkazy současných turistů ze srdce Evropy. Asi se zde zastavují všichni, venku u pivka potkáváme partu moraváků. Na hřbitově jsou náhrobky se jmény Mary Straka, John Kukutschka a tak podobně, místní ale česky neumí anebo to dobře tají.

PICT0054Maorský Whare Whakairo PICT0060Whangarei Falls - 26m PICT0065Pod palmami
PICT0098Společnice na Scenic Road PICT0089Oneroa Bay Beach v Russelu PICT0086Výhoda pacifického podnebí
PICT0099Česká hospoda a hotel v Puhoi PICT0107Visutý most přes rozvodněný potok PICT0119Kauaeranga Valley

Polovina zúčastněných neustále nadhazuje něco o nočních přejezdech, prý abychom toho stihli co nejvíc, a moje protesty neberou vážně. Skoro za tmy projíždíme opět Aucklandem a jižně od něj se snažíme najít nějaký nocleh. Značka Camp Site nás zavede neznámo kam a v jedenáct hodin totálně ztraceni zastavujeme u krajnice u pomníků maorských kmenů. Spíme v autě neboť venku poprchává. Ve čtyři hodiny, zcela rozlámané, nás budí ptáci. Tankujeme u nejbližší benzínky a pro dnešek se rozhodujeme k návštěvě Coromandel Forest Park. Do městečka Thames přijíždíme tak brzy, že jsou ještě všechny obchody zavřené a snídáme na ulici. K Info centru národního parku dorazíme ve chvíli kdy ho otevírají, kupujeme mapu a nějakou vodu. První den kdy se udělalo hezky a zrovna osmihodinový výlet vlhkým pralesem nebo na spalujícím slunci. Alespoň jsme nepotkali ani nohu. Ze stromů Kauri, které tu kdysi rostly, tu příliš díky mohutným požárům a těžbě v minulém století mnoho nezbylo. Po noclehu u krajnice upravuji cestovní mapu a ta je jednomyslně schválena. Denní trasy jsou maximálně 150 kilometrů, v případě že pojedeme více máme na to celý den. Odpoledne nacházíme velmi pěkný kemp Top 10 Holiday Park v Waiha Beach na pobřeží Bay of Plenty. Vybíráme si kabinku pro čtyři a kvalita s cenou se nám líbí na tolik, že se napříště hodláme ubytovávat tímto způsobem.

Dalším cílem je město Rotorua, jedno z center maorské kultury a také oblast mohutné geotermální aktivity. Na okraji města je silně cítit síra a městské parky skrývají různá termální jezírka a prameny. Raději se ubytujeme na břehu stejnojmenného jezera a jedeme se podívat do původní vesnice Maorů - Te Whakarewarewa. Celá se rozkládá mezi gejzíry a horkými prameny, v kterých místní vaří a používají i k rituálním koupelím. Celkem legrační je místní průvodce s velmi suchým smyslem pro humor (že by pozůstatek britské kolonizace) a neustálým opakováním "folks" za každým druhým slovem. Obdivujeme nádherné gejzíry Pohutu a Prince of Wales' Feathers, sice poněkud z horšího výhledu než který provozuje z druhé strany Department of Conservation, za to bez návalu lidí. Dvakrát denně pořádá místní lidový soubor písní a tanců vystoupení pro turisty. Asi nejzajímavější je tradiční válečná Haka, ostatní písníčky znějí spíše jako polynéská hudba říznutá popmusic. U toho velmi zručně předvádí kreace s hůlkami a koulemi. A nechybí ani obligátní zapojení publika do akce. Mezi "dobrovolníky" jsem i já s Ladisem, ještě že holky nepustily natáčení videa. Stačí ty fotky.

Maorské vystoupení
Haka Taparahi

Cestou zpátky navštěvujeme místní botanickou zahradu, kde obdivujeme orchideje. Jenom si je fotíme, nemusíme je trhat a pašovat jako někteří nejmenovaní univerzitní profesoři. Pro nedostatek vody je zrušena zpívající fontána, přestávám Lonely Planet pomalu věřit. V zahradách u bývalého guvernérského sídla hraje místní smetánka podivný mix pétanque, kroketu a kulečníku. Ani po pečlivém pozorováni jsem kromě základu nepochopil pravidla. Z ničeho nic a čisté oblohy se přihnala půl hodinová průtrž mračen. Vypadalo to jako když někdo pustil stavidla, vidět nebylo na krok a kanalizace nestíhala, ještě že naše chatka byla na nožičkách, vody bylo skoro třicet čísel. Místní mládež okamžitě vytáhla body surfy a proháněla se po loužích konkurujících rozlohou jezeru.

PICT0122Podivné stromy Coromandel Forest PICT0130Maorská vesnice Te Whakarewarewa PICT0138Gejzír Pohutu (Velký výstřik)
PICT0146Pokus o maorský tanec PICT0151Strelizia Reginae PICT0155Rotorua Bowling Club

Den nato je ovšem obloha opět vymetená a bez mráčku. Před námi je cesta skrz Wai-o-tapu, geotermální zemi zázraků, anebo maorsky též posvátné vody. Největším lákadlem je gejzír Lady Knox, pravidelná erupce v půl desáté ráno láka davy turistů do připravených ochozů. Pracovník národního parku nejprve diriguje přijíždějící vozidla a lidi s nezaměnitelným přízvukem a ukazováním "Paa:rkin" doleva a "Gaajz:" doprava, aby nám poté v čtvrthodinovém monologu vysvětlit tajemství podzemní aktivity a nakonec hodil do kužele kousek mýdla což donutilo gejzír k mohutné erupci. Taková větší automatická pračka.

Většina turistů pak naštěstí odjíždí a park si můžeme prohlédnout víceméně v klidu. Spousta smradlavých, ale hlavně různobarevných jezírek a minerálních teras. Některé dokonce mění barvu podle síly a směru větru. Nejkrásnější část White and Pink Terraces byla bohužel zničena sopkou Mt.Tarawera během erupce roku 1866 (pamatujete si seriál Děti od kouřové hory?).

PICT0184Žlutá to je síra PICT0191Okrový je antimon PICT0194Červený oxid železa
  PICT0175Každodenní erupce Lady Knox  

Na večer dojíždíme do mále osady Waitomo. Za tmy se jdeme projít podél řeky, cesta je lemována spoustou malých drobných světýlek. Není to fosfor ani světlušky, ale chemické světlo svítících červů, lepkavá tekutina, která láká neopatrný hmyz. Hlavní atrakce nás čeká druhý den. Červi jsou nejlepší v absolutní tmě a my musíme pod zem. Aby to nebylo jen tak obyčejné, nejprve si nafasujeme jeskyňářskou výbavu a k tomu navíc neopren. Dole teče podzemní řeka a tu si sjedeme, taky potmě. Náš průvodce před slaněním 27 metrovým komínem chlácholí Lenku jež nemá ráda výšky ujištěním, že tohle není žádná výška, je to totiž hloubka. Povzbudivé. Z lana se odjišťuji přímo do řeky, je úžasně čistá a pod nohama se mi proplétají dlouzí a štíhli úhoři. Jízda peřejemi v absolutní tmě na nafukovací duši je adrenalinová, nad hlavou nám jako tisíce hvězd září červi. Mléčná dráha je proti nim ušmudlaný neon. Prolézání skalních rozsedlin při světle čelovky a brodění po pás v studené vodě jen umocňují dojem. Po třech a půl hodinách nás ještě čeká horolezecký výstup skalní stěnou zpět na denní světlo. Teplá sprcha opravdu přijde vhod.

Přesunujeme se do centra severního ostrova k jezeru Taupo - největšímu na Novém Zélandě, hlavní zásobárně vodních a geotermálních elektráren z nichž čerpá NZ většinu své elektrické energie. Řeka jež opouští jezero je téměř nepřirozeně modrá a průzračná. Deset metrů hloubky a pořád vidět na dno. Pěna v peřejích nad Huka Falls oslepuje v prudkém slunci až bolí oči a přímo do vodopádu se nikdo nevydrží dívat dlouho. To by se na nedalo sjet ani na raftu. Pod vodopádem jezdí proudové čluny s turisty, ale padesát metrů od paty je mohutný proud zastaví i když motory jedou na plný výkon. A voda je nejen zastaví, ale i přehluší. Co nás však stále víc přitahuje jsou vrcholky Tongariro National Park, vulkanické pohoří s několika aktivními a smrtícími vulkány. Plánujeme dvoudenní Tongariro Crossing.

img214Speleologické komando img218Žádná snídaně v trávě img223Oslňující Huka Falls

Převážnou část našeho nákladu tvoří voda, naštěstí není po ruce váha, jinak bych to asi neunesl. Předchozí slunečné počasí se mezi rozeklanými lávovými poli rychle mění v mlhu a mžení a když po třech hodinách vystoupíme na vrchol dokonalého kužele sopky Ngauruhoe není vidět ani na krok. Přestože se chvilku nahřívám ve vroucí páře okolí kráteru je pod sněhem. Dolu to jde snadněji, sopečný popel je sypký a jede to po něm jako na klouzačce. Přes obrovský jižní kráter vystoupáme na zbytek Red Crater odkud je nádherný výhled na lávová pole a jezero v Blue Crater. Pod námi ze sírových výparů vystupují Emeraldová jezera mezi kterými mířímé k Oturere Hut. Není zde žádný život jen pláně s popelem z něhož vystupují přízračná skaliska lávových kamenů. Ne nadarmo si tuto krajinu vybral Peter Jackson do Pána Prstenů aby reprezentovala Gorgoroth. Chatu sdílíme se skupinkou mladých klučinů pod vedením frátera, asi nějaká církevní škola. Hlavně ovšem spíme pod střechou a v teple. Druhý den se vracíme k Red Crater abychom zdolali i druhou sopku, Mt. Tongariro. Cestou se začínají trhat mraky a nám se otevírá pohled na nejvyšší a nejnebezpečnější Mt. Ruapehu. Sopka zabiják má na svědomí největší přírodní katastrofu v novodobých dějinách Nového Zélandu, v roce 1953 na Štědrý den její erupce zasáhla jedoucí rychlík několik desítek kilometrů daleko a zabila 156 lidí. Zatím poslední záchvěv aktivity měla v roce 1996, ale na období 2002-2005 předpovídají odborníci další erupci. Bohužel, nebo bohudík, v době naší návštěvy k ničemu nedošlo, ale ty fotky...ty by byly. Odpoledne se mraky úplně roztrhaly a foťák jel na plný výkon. Jedno panorama hezčí než druhé, až jsem vybil zcela baterie.

img237Studené Soda Springs img248Tongarirská lávová pole img266Všude jen láva a popel
img269Sopka Mt.Ruapehu   img280Red Crater, Ngauruhoe a Ruapehu

Po návratu jsme zcela grogy a tak se pomalu podél pobřeží dostáváme do hlavního města Wellingtonu. Cestou je jistě zajímavý ostrov Kapiti, ptačí rezervace. Maximální počet osob denně je padesát a návštěvníci se musí předem rezervovat až několik týdnu před návštěvou. Tolik času nemáme. Ve Wellingtonu je super ultramoderní muzeum Te Papa. Jeho expozice o fauně, flóře a geologii Nového Zélandu je bezchybná a v rámci moderních trendů i interaktivní, skoro jako na pouti můžete zažít zemětřesení a další slasti života s živly. Úplně opačně však působí doplňková expozice moderního novozélandského umění a designu, snad se neurazí nikdo, ale tohle by bylo hodně i na Knížáka. Při procházce po molu potkáváme spousty asijských námořníků. V přístavu kotví dvě válečná plavidla jihokorejského námořnictva, jsou na cvičné plavbě. Při pokusu o fotku mě sice MP málem vezmou obuškem, ale alespoň se dozvím že je možné se podívat na palubu. S radostí a zájmem toho využíváme. Moc nám toho neukáží, jen rychlé kolečko po palubě, námořníci anglicky příliš nevládnou. Asi si myslí, že jsme severokorejští špióni.

Odpoledne máme na programu Pána prstenů, je pouze den po premiéře a navíc doma budou třetí díl dávat až koncem ledna. V klikatých uličkách Wellingtonu je nejprve vůbec problém najít kino i když nás místní nasměrují. Konečně vidím nad ulicí letícího Nazghúla, Reading Cinema, údajně největší plátno na jižní polokouli. Jsou čtyři hodiny a film začíná najednou ve třech sálech, první dva sice vyprodané ale ve třetím místo je. Ani si nestačím koupit občerstvení, tři a půl hodiny utečou tak rychle, že se nám ani nechce odejít. Za tmy celé město nádherně září, což můžeme ocenit z Mt.Victoria, pahorku jež se tyčí nad přístavem. Od Cookovy úžiny stálé fouká ostrý vítr s Tasmánského moře a chlad nás rychle zažene pryč.
Ráno vracíme auto a naloďujeme se na trajekt. Obrovský Interislander je plný lidí auto a dokonce vlaků. Přístavní zátoka je plná mělčin a skalisek a loď neustále kličkuje. Plavba nám trvá skoro 4 hodiny, míjí nás ultramoderní Lynx, proudový katamarán jemuž to trvá o polovinu méně. Tím definitivně opouštíme Severní ostrov, čeká nás ještě 17 dní putování po Jižním.

img289Vlnitý, vlnitý , vlnitý plech … img290Wellington Ship Bridge img294Noční přístav Wellingtonu