pátek 9. ledna 2004

Aotearoa – I. Cesta (6.12. – 8.12. 2003)

Ka Mate, Ka Mate, Ka Ora, Ka Ora, Tenei Te Tangata Puhuruhuru

Aotearoa je maorsky Nový Zéland a znamená to "Země Dlouhého Bílého Oblaku". Na pět týdnů od 6.12. 2003 do 8.1.2004 se stala cílem cestovaní a i když se při pohledu na glóbus zdá, že jsou to dva menší ostrovy, bylo to nakonec ještě málo. Aotearoa totiž má co nabídnout a jediným omezením zde je váš čas a samozřejmě i peněženka. Nejen, že se od sebe liší Severní (Te Ika a Maui - Mauiho ryba) a Jižní (Te Waka o Maui - Maiuho kánoe) ostrov, ale také západní a východní pobřeží vzdálené od sebe necelý den jízdy autem jsou jako dvě rozdílné krajiny. Pro většinu lidí je Nový Zéland spjat s filmovou adaptací Pána Prstenů od Petera Jacksona, i když zde naleznete daleko více, rozhodně se vám nestane, že by jste na tento fakt mohli zapomenout. Neboť Prsten je všudypřítomný i v té nejzapadlejší usedlosti.

V sobotu ráno vyrážíme na letiště a třídenní letecká cesta z Prahy přes Paříž, Singapore a Sydney do Aucklandu začíná. Na letišti Charles de Gaulle nás potkalo štěstí, neboť při check-inu u přepážky společnosti Quantas zapůsobil můj šarm nebo co a slečna jež vyřizovala palubní lístky sama od sebe zavolala svému šéfovi a povýšila nás z Economy do Business. Třináctihodinová cesta do Singapore tak proběhla ve velmi příjemném luxusu.

Po přistání jsme se vydali do města pomocí místního rychlovlaku. Moc se mi do něj nechtělo, při vstupu na nástupiště byl obrovský nápis "SMRT is always within your reach". A pak taky cedule s pravidly pro návštěvníky. Divím se, že je zde povoleno dýchat. Tolik zákazů pod pohrůžkou velmi drsných pokut snad nenajdete nikde na světě. Na druhou stranu asi to jinak nejde. Město je to obrovské, ale až překvapivě čisté a bezpečné. Jediné co kazí dojem je klima. Bezprostřední blízkost rovníku je první hodinu příjemná změna po podzimních plískanicích u nás doma. Pak už je vlhko a vedro prokletím.

Místním to však nějak nevadí, zrovna probíhá mezinárodní Singapurský marathón a tak potkáváme takřka celý den nešťastníky co se snaží doploužit do cíle, přestože ti nejlepší už dávno odpočívají v klimatizovaných hotelech. Podél katedrály St. Andrew jdeme k Parlamentu a procházíme si Civic District. Je zdě něco na způsob naučné stezky o historii a vývoji města. Od prvních kontaktů po rozvoj obchodního centra a japonskou okupaci. Na druhé straně řeky nás však už lákají mrakodrapy a tak přecházíme poblíž Boat Quay a zakláníme čím dál tím více hlavy. Dalším místem, které láká svou exotikou je Chinatown. Jsme však poněkud zklamáni, namlsaní americkými filmy čekáme papírové pagody a ulice plné draků, čtvrť ale spíše připomíná obrovské tržiště a domy jsou normálně cihlové vyzdobené ošklivými sloupky a arkýři. Alespoň jsme využili široké nabídky místní kuchyně a poobědvali jsme nudle s různými přísadami a kousky čehosi co chutnalo výborně, ale nebyl jsem si stoprocentně jist zda už je to mrtvé. Možná to bylo tím, že jsem baštil hůlkami. Po jídle prcháme zpět do centra. Míjíme mešitu Al-Abrar a pomalu jdeme po Raffles Quay k Fullertonu. Uchození si dáváme oraz v Merlion Parku a zbytek času před odletem trávíme odpočinkem na Esplanadě poblíž divadla.

PICT0016Pohodlí v Business Class PICT001739000 stop nad zemí PICT0025Civic District
MINOLTA DIGITAL CAMERA         Singaporský Merlion   PICT0047Singapore

Na letiště jsme přišli zcela propocení a ublemcaní. Naštěstí je zde sprcha, i když pouze v salonku jedné z aerolinek - cena $SG 9.0 za osobu, a tak cestou do Sydney nezamořujeme okolí. Quantas ví jak zabavit pasažéry na dlouhých letech. Neustálý přísun jídla a silného australského vína. Těšil jsem se na Bariérový útes, ale letíme přes noc a rozednívá se až těsně před přistáním. Bágly nám v Praze odbavili jen do Sydney a tak se děsíme toho, že veškerý čas zde strávíme čekáním na zavazadla. Na přepážce nás opět překvapili. Sebevědomě tvrdí, že všechno je v pohodě a že je rovnou přeloží do dalšího letadla na Auckland. Quantas má výbornou pověst, bereme si jen palubní lístky a spěcháme na vlak do města. Času je málo, ale Operu si prostě vyfotit musím.

Přijíždíme rovnou do Quay Street, nábřeží mezi mostem a Operou. Celý záliv křižují vodní autobusy jež vozí lidi do práce. Z lodi se vždy vyhrne skupina v kravatách, ženy kostýmky a na nohou kecky. Botky s podpatkem mají přes rameno. Na lodi moc teplo není a tak potěší to teplé oblečení, které jsme v Singapore proklínali. Nejprve zuřivě fotím Opera House a pak i most. Škoda jen že je zataženo a občas poprchává. Postupně prázdná loď nabírá další pasažéry a pomalu míříme do vnitřního přístavu. Vystupujeme poblíž námořního muzea. U mola jsou zakotveny dva pěkné trojstěžníky z 19. století a také kolesový parník. Mě však nejvíce zaujala válečná ponorka. Bohužel času opravdu nemáme nazbyt a tak jsem si ji neprohlédl. Míříme mezi mrakodrapy, po sterilních ulicích v Singapore je to tu poněkud změna. Navíc už je pracovní den a ulice jsou plné lidí spěchajících do práce či kamkoliv jinam. Vracíme se zpátky na letiště raději dvě hodiny před odletem. A vyplatilo se. Jak ráno nebyla na letišti ani noha, nyní se před vstupem do tranzitního prostoru vine dlouhá fronta. Vyplníme odletové karty a projdeme detektorem. Tentokrát letíme postarším Boeingem 737. Audiovizuální zábava se omezuje jen na velké plátno vepředu a malé televizky pod stropem uličky. Ale čekají nás už jen dvě a půl hodiny letu na Nový Zéland.

PICT0008Sydney Ferries PICT0009Sydney Bridge PICT0016aPohled přes záliv
  PICT0012Sydney Opera House